Česká demokracie a politika

Demokracie je vláda lidu. Ale, řekne mi už sakra někdo, kdo je vlastně ten lid? Někdy mám pocit, že lid je společenství politiků. My ostatní je povětšinou vůbec nezajímáme. Oni se mezi sebou dohadují a handrkují a náš názor je pro ně vlastně obtěžující. A vůbec, občane, to, že si dovoluješ mít názor, který je jiný, než ten můj, politikův, je vlastně troufalost, koukej přijmout za vlastní ten můj, který je jediný správný. A, nediskutuj!
My všichni se „lidem“ stáváme jen krátce před volbami, kdy nás politici potřebují ke svému (znovu)zvolení.
Vždycky si vzpomenu na svého kamaráda, který mi s jistou dávkou cynismu na počátku 90. let definoval demokracii jako jednání, kdy my si můžeme myslet, co chceme, ale politici si budou dělat, co chtějí. Bohužel se stále více ukazuje, že měl pravdu. A když se někdo ozve, tak začnou křičet, že jeho názor a požadavek je nedemokratický. Jenže, kdo vlastně rozhoduje o tom, co a kdo je demokratický – a co a kdo není? Že by politici?

Demokracii se učíme v rodině. Není pochyb o tom, že její modely si přenášíme i do dalších svých sociálních vztahů. Jen na nás záleží, co si z těch rodinných vztahů odneseme a do většího společenství přeneseme.

Zda jenom to, co se nám líbilo a vyhovovalo nám, nebo i prvky, a modely chování, které se nám nelíbily, ale které v rodině fungovaly. A jen na nás záleží, jak se dokážeme poučit ze svých úspěchů, a hlavně i ze svých ústupků a neúspěchů.  Je to o našem životním postoji, ale i o naší sociální inteligenci.

Všichni si tedy na základě nějaké společné zkušenosti a znalostí, které nám jsou vštěpovány sebou neseme, jakým způsobem se budeme ve společnosti chovat. Zajímavým jevem je, že ti, kteří nejvíc křičí a ukazují prstem na ty, či ony, že oni jsou nedemokratičtí, sami tolerancí (a potažmo i demokratickými principy chování) příliš neoplývají.

Stále se mi vrací, co jsme se učili ve škole, že demokracie je vláda lidu. Když pozoruji ale dění v české kotlině, tak musím konstatovat, že ta česká verze je poněkud pokřivená a švejkovská. Asi to máme v krvi.
Demokracie je životní postoj, o tom není pochyb. Pro mne demokracie znamená dávku (a to poměrně velkou) svobody a hlavně tolerance. V naší poměrně velké rodině byla tolerance jedním ze základů jejího fungování.
Ale také respektování toho druhého. Prostě platilo, že si nemohu pouštět nahlas hudbu, když se sourozenec učí na zkoušky. A ani by mne nenapadlo si stěžovat, že jsem nějak omezována ve svých právech si nahlas pouštět hudbu. Tak jsem se naučila, že si celkem mohu dělat, co chci, pokud tím neomezuji nebo nepoškozuji ty druhé. Neboli, že moje svoboda a demokracie končí u prahu těch druhých, kteří se mnou sdílejí společný prostor.
Mám ale pocit, že naši politici bez rozdílu stranické příslušnosti si stěžují právě na to, že si nemohou tu hudbu pouštět podle svého gusta. A navíc to dělají způsobem, který je hodně na hraně, dost často i za ní