Demokracie je vláda lidu(?)

Demokracie je vláda lidu. Ale, řekne mi už sakra někdo, kdo je vlastně ten lid? Někdy mám pocit, že lid je společenství politiků. My ostatní je povětšinou vůbec nezajímáme. Oni se mezi sebou dohadují a handrkují a náš názor je pro ně vlastně obtěžující. A vůbec, občane, to, že si dovoluješ mít názor, který je jiný, než ten můj, politikův, je vlastně troufalost, koukej přijmout za vlastní ten můj, který je jediný správný. A, nediskutuj!
My všichni se „lidem“ stáváme jen krátce před volbami, kdy nás politici potřebují ke svému (znovu)zvolení.
Vždycky si vzpomenu na svého kamaráda, který mi s jistou dávkou cynismu na počátku 90. let definoval demokracii jako jednání, kdy my si můžeme myslet, co chceme, ale politici si budou dělat, co chtějí. Bohužel se stále více ukazuje, že měl pravdu. A když se někdo ozve, tak začnou křičet, že jeho názor a požadavek je nedemokratický. Jenže, kdo vlastně rozhoduje o tom, co a kdo je demokratický – a co a kdo není? Že by politici?

Česká demokracie II

Demokracii se učíme v rodině. Není pochyb o tom, že její modely si přenášíme i do dalších svých sociálních vztahů. Jen na nás záleží, co si z těch rodinných vztahů odneseme a do většího společenství přeneseme.

Zda jenom to, co se nám líbilo a vyhovovalo nám, nebo i prvky, a modely chování, které se nám nelíbily, ale které v rodině fungovaly. A jen na nás záleží, jak se dokážeme poučit ze svých úspěchů, a hlavně i ze svých ústupků a neúspěchů.  Je to o našem životním postoji, ale i o naší sociální inteligenci.

Všichni si tedy na základě nějaké společné zkušenosti a znalostí, které nám jsou vštěpovány sebou neseme, jakým způsobem se budeme ve společnosti chovat. Zajímavým jevem je, že ti, kteří nejvíc křičí a ukazují prstem na ty, či ony, že oni jsou nedemokratičtí, sami tolerancí (a potažmo i demokratickými principy chování) příliš neoplývají.

Česká demokracie

Stále se mi vrací, co jsme se učili ve škole, že demokracie je vláda lidu. Když pozoruji ale dění v české kotlině, tak musím konstatovat, že ta česká verze je poněkud pokřivená a švejkovská. Asi to máme v krvi.
Demokracie je životní postoj, o tom není pochyb. Pro mne demokracie znamená dávku (a to poměrně velkou) svobody a hlavně tolerance. V naší poměrně velké rodině byla tolerance jedním ze základů jejího fungování.
Ale také respektování toho druhého. Prostě platilo, že si nemohu pouštět nahlas hudbu, když se sourozenec učí na zkoušky. A ani by mne nenapadlo si stěžovat, že jsem nějak omezována ve svých právech si nahlas pouštět hudbu. Tak jsem se naučila, že si celkem mohu dělat, co chci, pokud tím neomezuji nebo nepoškozuji ty druhé. Neboli, že moje svoboda a demokracie končí u prahu těch druhých, kteří se mnou sdílejí společný prostor.
Mám ale pocit, že naši politici bez rozdílu stranické příslušnosti si stěžují právě na to, že si nemohou tu hudbu pouštět podle svého gusta. A navíc to dělají způsobem, který je hodně na hraně, dost často i za ní

Výkonná moc

Výkonnou moc pro každodenní život občanů v ČR zajišťuje územní samospráva. Obce jsou nižšími územně samosprávnými celky a kraje jsou vyššími územně samosprávnými celky.
Při ochraně bezpečnosti osob a při zajišťování veřejného pořádku a řadě dalších činností má nezastupitelnou úlohu Policie ČR. Její funkce vymezuje zákon o Policii České republiky. Policii ČR tvoří Policejní sbor ČR, Vězeňská služba, Hasičský záchranný sbor a Celní správa a rovněž zpravodajské služby.
Součástí orgánů výkonné moci (nikoliv soudní moci) je státní zastupitelství. Působí například jako jako orgán veřejné obžaloby v trestvím řízení,
Ústředními orgány státní správy jsou ministerstva a další ústřední orgány státní správy. Ministerstva i ústřední orgány státní správy jsou zřizována (a případně i rušena) zákonem. Ústřední orgány státní správy plní úkoly stanovené v zákonech v okruhu jejich působnosti a úkoly, které vyplývají z účasti ČR v mezinárodních organizacích a integračních seskupeních (jako např. Evropská unie). Řídí se ústavními zákony, zákony ČR a usneseními vlády.
Vrcholným orgánem exekutivy je vláda a prezident ČR.

Soudní moc v ČR

Soudní moc v České republice je nezávislá na ostatních orgánech státu, ale rozhodování soudu se řídí zákony ČR, které schvaluje Parlament ČR a podepisuje prezident. Neboli, soudy právo netvoří (to přísluší Parlamentu ČR), ale na základě zákonů ho nalézají.
V ČR platí, že občanovi nemůže být odepřena spravedlnost, neboli, že se každý může domáhat u soudu svých práv a všichni, kteří jsou soudu účastni, mají rovná práva a rovné postavení.
V ČR existují obecné soudy, které rozhodují v civilním (občanskoprávním) soudnictví a v trestním soudnictví, které rozhoduje o vině a o potrestání. Soudy jsou rozděleny na okresní soudy, krajské soudy, vrchní soudy a Nejvyšší soud ČR.
Kromě toho existují tzv. zvláštní soudy, které rozhodují jednak o tom, zda orgány veřejné správy rozhodly v souladu se zákonem a rovněž soudy ústavní, zabývající se ústavností přijatých zákonů.

Zákonodárná moc

Zákonodárná moc náleží Parlamentu České republiky, tj. Poslanecké sněmovně (PS) a Senátu ČR.
PS zákony schvaluje (rovněž schvaluje formou zákona státní rozpočet a státní závěrečný účet), poté je návrh zákona postoupen do Senátu. Pokud návrh zákona, schválený v poslanecké sněmovně, vetuje senát nebo prezident, může PS toto veto přehlasovat. Pokud vrátí Senát návrh zákona s pozměňovacími návrhy, může jej PS přijmout s těmito pozměňovacími návrhy nebo bez nich. Poslanecká sněmovna volí ombudsmana a podává návrh na jmenování prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ).
Senát po schválení návrhu zákona poslaneckou sněmovnou jej může  přijmout nebo vyjádřit vůli návrhem zákona se nezabývat (v těchto případech postoupí návrh zákona prezidentovi republiky k podepsání), nebo návrh zákona zamítnout či ho vrátit poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy. Senát schvaluje soudce Ústavního soudu.

Moc je když…

V každém státě existují více či méně oddělené tři základní druhy moci: zákonodárná, soudní a výkonná. V České republice jsou, jako v každé moderní demokracii, tyto tři druhy moci odděleny.
Zákonodárná moc náleží Parlamentu České republiky, který se skládá ze dvou komor: Poslanecké sněmovně a Senátu. Poslanecká sněmovna je tvořena 200 poslanci, v Senátu je 81 senátorů. Poslanci jsou voleni na čtyři roky poměrným systémem s pětiprocentní klauzulí, senátoři jsou voleni dvoukolově většinovým systémem na dobu šesti let, přičemž každé dva roky se obmění jedna třetina senátorů.
Vrcholným orgánem výkonné moci, neboli exekutivy, je vláda České republiky. Prezident České republiky reprezentuje ČR v zahraničí, českou zahraniční politiku však určuje vláda ČR. Prezident má právo vetovat zákony, udělovat státní vyznamenání a také amnestii, jmenuje guvernéra ČNB a členy bankoví rady ČNB, prezidenty a viceprezidenty NKÚ a také soudce. Je vrchním velitelem ozbrojených sil České republiky.
Soudní moc tvoří soustava okresních soudů, krajských soudů, vrchních soudů a nejvyšších soudů.